Frau/Teito - Na přání pro Chiku - 1/2
Teito stál uprostřed pokoje. Zapínal bílý háv, poslední díl kněžského stejnokroje. Nedlouho potom, co úspěšně složil zkoušky, mu Frau navrhl výlet do nedalekých hor (uvnitř distriktu 7).
„Měl bys si dát voraz, prcku. Trčíš tu už pěkně dlouho.“ povídal.
„V nedalekých horách je takový malý kostelík a chata. Měl bych se tam jít podívat, jak se jim tam vede. Půjdeš semnou?“
A on mu na to kývl. Trochu se bál, že toho bude litovat.
Hodil na záda kožený batoh a vydal se k bráně. Vysoký blonďák už na něj čekal.
„Kde seš tak dlouho?“ optal se hned.
„Vždyť je osm. Jdu přesně.“ opáčil Teito.
„Dyť já vím.“ usmál se škádlivě.
A vyrazili. Prošli městem. Pak několika vesnicemi – stále mlčky. Neměli si příliš o čem povídat – o minulosti nechtěl mluvit ani jeden a přítomnost… Tu trávili skoro pořád spolu.
Šli dlouho, než se alespoň v dálce před nimi objevily zasněžené hory. Teito pozoroval, že čím dál jdou od chrámu, tím chladněji je. A taky zjistil, že Frauovo „kousek odsud“ jsou dva dny cesty.
Ubytovali se v lázeňském penzionu (jaké byly přítomné v každé větší vsi).
Teito s rozkoší nastavil své tělo proudu horké vody. Po dlouhé cestě byl celý lepkavý od potu a ve vlasech měl zachycená zrníčka prachu. Teprve poté, co ze sebe všechno smyl, mohl vlézt do horkého pramene. Posadil se na okraj, opřel si hlavu dozadu a zavřel oči. Vzpomínal na Mikageho. Jistě, že ho měl jako zvířátko s sebou… Ale ani to mu nemůže plně nahradit kamarádův úsměv, slova,…
Najednou ucítil dotek na svém čele. Málem Fauovi reflektivně vrazil.
„Já jen jestli jsi neusnul nebo neomdlel.“ usmál se blonďák.
„Proč se o mě staráš?“ odpověděl Teito, napodobujíc obvyklý arogantní tón, kterým Frau mluví.
„Proč ne? O skrčky, jako seš ty, se přece musí starat.“ vrátil mu to Frau.
„Nejsem žádnej skrček!“ odsekl naštvaně hnědovlásek a chtěl Frauovi něco udělat, ale ten ho jednoduše zadržel.
„Uklidni se trochu, Teito. Nepřemýšlej pořád tolik – je důležité taky někdy relaxovat, vypnout.“
Zavřel oči.
„Udělej to po mě – zkus jen tak sedět a na nic nemyslet.“
Teito si nad tím volnomyšlenkářstvím v duchu kroutil hlavou, ale udělal to.
Překvapivě to bylo ze začátku těžké – do hlavy se mu draly všelijaké myšlenky, úvahy, obrazy,… A když na, tak nemohl z hlavy dostat ten vnitřní hlas, opakující „Nemysli na nic, nemysli na nic,…“
Když se mu to ale povedlo, skutečně pocítil uvolnění. Po chvíli to zvládal bez problémů.
„Je fajn se občas jen zastavit a pozorovat svět, Teito.“ dodal Frau. „Věřím, že brzy taky najdeš štěstí.“
Pak se blonďák zvedl a odešel.
‚Brzy najdu štěstí, huh?‘ pomyslel si Teito a opět, tentokrát ale jaksi spokojen, zaklonil hlavu.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem vážně moc ráda, že jsi to napsala. Je to NAPROSTO ÚŽASNÉ!!! Nemůžu se dočkat až to dopíšeš. Děkuju, moc moc děkuju.
Díky moc
(Chika, 3. 9. 2012 13:24)