Anime povídky

 Utíkala jsem po ulici. Pořád mám tu scénu před očima. Konečně jsem ti to chtěla říct, to všechno – co pro mě znamenáš, co k tobě cítím. A když jsem dnes sebrala odvahu a šla k tobě, viděla jsem tě s ní, s tou růžovovláskou. Viděla jsem, jak líbáte, jak tě pevně drží kolem pasu a to všechno. Bylo to jako střep, dobře mířený přímo do srdce, rozbíjející ho na tisíc střepů. Už vím, že ti na mně nezáleží, že jsem pro tebe vzduch? Jak jsem si někdy mohla myslet, že bys mě měl rád, že bys někdy věděl, že existuju? Jak jsem jen mohla být tak hloupá?

Běžím ven z vesnice.  Nemůžu chodit ulicemi, po kterých chodíš ty, vídat tě v nich s ní, tvůj úsměv pro ni, že jsi s ní šťastný… To bych neunesla. Vlastně to už neunesu teď. Miluju tě, miluju tě už tak hrozně dlouho. Ale ty jsi měl vždy oči jen pro Sakuru, tak máš, co chceš. Doufám, že alespoň ty budeš žít spokojeně.

Přeběhnu most přes řeku, ještě chvíli běžím a jsem u cíle. Už není nic, co by mě tu drželo, bude to mnohem lehčí. Stojím na okraji rokle, její dno mizí ve tmě, ale vím, že tam jsou ostré kamenné útvary a mezi nimi řeka. Než se strop zřítil, musel tam být obrovský jeskynní komplex. Pro mě ale ty pozůstatky postačí. Za chvíli, malý okamžik, se v té rokli, kromě dna, ztratí i moje tělo a obejme mě tma. Tichá, všeobjímající tma, ve které už nic nebolí. Už žádný Naruto. Nikdy už mě nebudou mučit jeho nádherné oči, modré jako samo nebe, hebké zlaté vlasy, lesknoucí se na slunci, ani ten jeho úsměv, zahřívající srdce už od pohledu. Už nikdy žádné „Dattebayo!“, ani „Já se nikdy nevzdám.“. Nic mě nebude trápit.

Horké slzy, co se mi už hodnou chvíli nezastavitelně koulí po tváři, tvoří pode mnou vlhkou skvrnu. Naposledy si vychutnávám pocitu pevné země pod nohama a vnímám to nic za mými zády. Zavírám oči, přenáším váhu na paty, nakláním se dozadu a pociťuji lehkost svého těla vůči tlaku pode mnou, i když mě přijde nesnesitelně těžké. Instinktivně natáhnu ruce před sebe, nemám důvod snažit se jej překonávat. Stejně se není čeho chytit. Poslední vteřiny mého nesmyslného života. „Naruto…“

Otevírám oči. Rozmazaně vidím obličej nade mnou a modré pozadí kolem. Má blond vlasy, modré a tváří se vážně. Určitě je to anděl, jsem v nebi a on mě má provést bránou. A vypadá jako Naruto. Copak mě bude pronásledovat i po smrti? To se ho nikdy nezbavím? „Hinato, jsi v pořádku?“, slyším jeho medový hlas. Dokonce i mluví jako Naruto. „Jsem v nebi?“, odpovím tomu andělovi otázkou. „Ne, ale kdybych tě nechytil, nejspíš bys byla. Co tě to napadlo, skákat do Sandaimeho rokle?“ Teď mi to došlo. Neumřela jsem, jen omdlela, pořád žiju a ten, kdo se nade mnou sklání, není anděl, ale skutečný Naruto. To ne, jen to, prosím, ne! Panika, co mám dělat?!

,,J-j-já… To máš jedno.“ Nechci, aby věděl, jak jsem slabá a že jsem to udělala kvůli němu. Co ale udělám teď? Znova už odvahu skočit nenajdu.

„Nemám! Vždyť jsi mohla umřít! Nikdy bych si neodpustil, že by někdo z mých přátel takhle… Navíc ty.“, řekl trochu rozklepaně. Lháři. Umíš to zahrát pěkně, ale zapomněl bys, určitě by to netrvalo dlouho. V tom se stalo něco, co jsem nečekala. Bez varování, bez jakéhokoliv náznaku, mě objal. Tiskl mě k sobě pevně a cítila jsem, jak se chvěje. Proč? Chvíli jsme tam tak seděli, až se odtáhl a na chvíli se otočil. Sklopil hlavu, snažil se to skrýt, ale na jeho tváři se zaleskla… slza? Nechci ho tak vidět, nechci, aby byl smutný. Co jsem to udělala?

„N-Naruto-kun, ty pláčeš? Stalo se něco?“, zeptala jsem se opatrně.

„To nic, Hin, já jen, když si představím… kdybys byla… Bože.“, nemohl doříct, protože by nezadržel slzy, připravené opustit jeho oči a skutálet se po tváři.

„Cože?“, nechápala jsem. Proč by kvůli mně brečel? Jsem pro něj přeci jen jedna z davu. Jeho, i přes oblečení svalnatá, hruď se zvednula v hlubokém nádechu, aby nabral síly, než skočí. „Ty nemůžeš umřít… Nesmíš. Nedovedu si představit, že bych přišel o jediného člověka, který mnou nikdy nepohrdal. Jedinou duši, co se na mě nepodívala se záští. Vždycky jsi na mě byla tak hodná, už od akademie a já… Víš, já tě asi –“, znova se nadechl,

 ,,Hin, totiž…já tě asi miluju.“

Při těch slovech se mi zatočila hlava. To už je na mě příliš. Zmatek a pak… zase tma. Takže je to opravdu nebe?

Když jsem znova otevřela oči, ležela jsem, s hlavou položenou v něčím klíně. Známá vůně se mi kradla do nosu a sametový hlas na mě znova mluvil… A omlouval se? „Hin, pro-promiň, já-, já nechtěl… nechtěl jsem ti nic udělat, promiň.“, koktal, roztomile rudý jako rajčátko.

„Neomlouvej se. To co jsi říkal… Byla to pravda, Naruto-kun?“, vzhlédla jsem vzhůru k těm, nyní královsky modrým očím. Jeho obličej byl ještě rudější, než před tím a já se v duchu musela usmát představě, jak asi vypadám já. „Ano, byla.“

„No, já to mám stejně.“, na to se rozzářil, „Ale co Sakura? Líbali jste se přece.“, vzpomněla jsem si a do očí se mi zas nahrnuly slzy. „Ty jsi to viděla?“, řekl užasle, „Tak-tak to ale vůbec není! Přišla ke mně, že si potřebuje promluvit, tak jsem šel. Tam na mě ale vyjela a nalepila se na mě. Když se mi ji podařilo odtrnout, vysvětlil jsem jí, že miluju někoho jiného. No, a v tom jsem tě viděl běžet kolem a vypadalo to, že pláčeš, tak jsem běžel za tebou a chtěl se zeptat proč a-“, výraz na jeho tváři zmrzl. „Ne, Hin… prosím, neříkej, že tamto… to bylo kvůli mně?“, řekl poněkud otřeseně a podíval se na mě lítostným pohledem. Odmlčela jsem se. „Víš, chtěla jsem ti dneska říct, co k tobě cítím, tak jsem šla za tebou a když jsem vás viděla…“, víčka už nevydržely a povolily kapkám slz dostat se za jejich okraj. „Bože, Hin, to je… Hrozně moc mě to mrzí, nevěděl jsem… mohla jsi teď být… a kvůli mně-“, přerušil ho můj prst na ústech. „Nechci, aby ses tím trápil, Naruto-kun.“ Zaraženě se podíval, ale pak se jeho výraz zvolna uvolnil do překrásného, jemného úsměvu. „Miluju tě, Hinato.“ „Taky tě miluju, Naruto.“ Možná jsem chtěla ještě něco říct, ale to už mě umlčely jeho rty. Jeho hebké, měkké rty, které mě teď líbaly. Na tento okamžik jsem čekala skoro deset let a konečně je tady. Za normálních okolností bych asi omdlela, ale teď nesmím. Kvůli němu.  Cítila jsem tu nesmírnou lásku a vášeň, ale taky úlevu po dlouhém čekání. Polibky se stávaly vášnivějšími a dávala jsem do nich tolik mnoho citu, tak dlouho potlačovaného a připravovaného k tomuto výbuchu, co jsem mohla. Zůstali jsme spolu dlouho do večera a od toho večera jsem žila svůj sen.

* * *

„Minato, nechytej to do ruky!“, zavolala jsem na svého syna. Jak byl krásný… vypadal v obličeji úplně jako otec, ale jeho vlasy byly černé, na slunci s fialovými odlesky a na tvářičkách neměl rýhy jako on. Naopak jeho oči byly úplně stejně dokonale modré a krásné, jako Narutovy. Právě se pokoušel chytit žabku. Než jsem k němu stihla doběhnout, seděla mu na dlani a on ji s úsměvem pozoroval. Tu se ozvalo drobné prasknutí a okolí se zaplnilo kouřem. Když jej odfoukl vítr, před Minatem stál muž v bílo-červeném plášti. „Zvířátka do ruky nebereme, když nevíme, co jsou zač?“, napomenul ho, ale vzápětí se Hokage na svého malého syna zakřenil. „Tatíí!“, vykřikl Minato a otce objal. Ten svůj usměvavý pohled zvednul na mě. „Ženo?“, zavtipkoval a políbil mě.

 „Vítej doma, lásko.“